Duben 2012

Květina

28. dubna 2012 v 13:47 | Ameli |  Výkecky
Vzala růži, pohlédla na cedulku u ní připevněnou, usmála se a štastna vypadala.
Byl to jeden ze dní nehezkých, kdy nedaří se nic, jen pocit mrzutosti, nezdraru, ovládne vše.
Den, kdy gesto malé, donutí usmát se a radost v očích na okamžik mít.
Květina od milenky, přítelkyně, osoby vážené.
Proč však tu byla, těžké je říct. Co stalo se , že odeslána, doručena, převzata.
Růže sama utrhnout se mohla, přejít města nedaleká, cedulku najít, před dvěře se položit.
Květiny žít mohou, tančit, kráčet světem.
Myslí samy za sebe, duši mají, bytostmi kouzelnými jsou.
V pohádce známé, růže měla hlavu svou. Proč mít by ji nemohla ve světě tomhle.
Myslet za sebe sama, chodit kam zlíbí se jí. Milovat zahradnici svou, pro ni vše udělat, co pomohlo by.
Odkráčet z domova svého, sama uhynout, ve váze něčí, pro úsměv a pocit štěstí.
Pro potěchu, květiny tyto rostou, v světě našem.
Ony samy dobře tohle ví. Proto, vyberou si, koho svou krásou potěší.

Inspirace pro blázny

28. dubna 2012 v 3:30 | Ameli |  Věci inspirativní
Pro milovníky Harryho a světa jeho.
Zajímavá velice hra, uchvacující mě, skoro rok už. Vždy chtěla jsem být čarodějem a touto cestou, jako malá, započala jsem život ososby jiné žít, osoby, která mnou smyšlena je, však líbí se mi takto být, ve volném čase svém.
Prostor v němž pojem o čase ztratit se dá, neobvyklé prožít, snít.


Bublající

28. dubna 2012 v 3:23 | Ameli |  Slátaniny, aneb čistě smyšleno
Nádherný večer,
plný magie a kouzel.
Rozprostírající se noc,
plná hvězdné záře.
Byla nám osudnou.
Lektvar,
onen lektvar,
bublající v kotlíku,
po mé pilné přípravě.
On mlžný opar barvy růžové měl.
Kouzelným byl,
již předtím,
než do lahvičky nalit.
Klepot na dveře ozval se,
on vstoupil do příbytku mého.
Zmateně rozhlížející se.
Tasila jsem hůlku,
bylo to dříve,
než stihl vůbec zamrkat.
Spoutání těla,
obyčejným kouzlem,
provedeno bylo,
tak jak mělo být.
Ležící na zemi,
muž mnou léta milovaný,
zdál se být krásnějším,
než sny o něm samy.
Rukou po tváři,
musela jsem přejet.
Naposledy pohlédnout,
do jeho očí bez citu.
Pak už jen zbylo,
rozevřít mu hrdlo
a lektvar do chřtánu mu vlít.
Sic spoutaným byl,
výraz v jeho očích se proměnil.
Proměnil se k nepoznání.
Já rozpoutala ho
a on už nikdy neřekl mi jinak než má paní.
Kotlík, plný horké lásky,
zahalené v oparu mlžném,
byl příčinou mého konečného zdaru.
Svatební zvony,
byly o krok blíž.
Už jen stačilo si,
mého milého vzít.
Po svatbě,
roky plynuly jako voda v řece.
Vše ubíhalo tak rychle.
Děti rostly,
spolu s mojí láskou.
On však stále,
byl pod lektvaru moci.
Po lásce pravé,
ne kouzly vyvolané,
já počala jsem toužit.
Lektvar, přestala mu dávat.
V mé lásce,
tom hořkém citu vášnivém.
Zračilo se pouze bláznovství čiré.
Když on začal navraceti se,
ke svému já.
Zmateně zíral,
na naše děti,
na náš dům,
na naše vše.
Jeho oči, plny lásky,
ztratily se v dáli.
K soudu on chtěl dostat mne,
aby se mi smáli,
prokleli mě,
zavřeli,
spoutali,
ponechali osudu psance.
To dopustit jsem nemohla,
musel zemřít,
muž mnou milovaný.
Musel zmizet,
v předaleké stráni,
kde nalezen nikdy nebude.

Tanec

28. dubna 2012 v 3:04 | Ameli |  Výkecky
Tanec nocí, dnem i snem,
je mou mocí ohromen.
Tance králem jsem,
jeho bohem, vládcem.
Celý mi je podroben.
Tančit bez povolení,
je nemožným na zemi této.
Vše kontrole mé podléhá,
čeká na svolení.
Chtít tančit,
neznamená nic,
dokud možnost, povolení, neudělím já.

Vyjádření

27. dubna 2012 v 7:06 | Ameli |  Výkecky
CO říct, napsat,
prostě jen vyjádřit,
otázkou dávnou je.
Čím být,
nebo čím si zavařit,
nad tím rukou mávnout.
Proč vyjadřovat cokoliv,
nepochopí to nikdo.
Možná, asi,
pár hloupých dětí,
nad tím zamyslí se
a řekne názor svůj.
To je celé, vše,
co za snahu naši,
říci něco,
může vzejít.
Více nikdo nedostane,
nepříjde žádné pochopení,
vhled do duše naší.
Možná malé zamyšlení,
to někdy stačí.

Zrcadlo

23. dubna 2012 v 15:22 | Ameli |  Slátaniny, aneb čistě smyšleno
Malá dívka, vzhledem panenku připomínající, krok kupředu udělala, zrcadlem prošla a stanula v místě novém.

Nečekala to snad, svět ukázal však, místo překrásné.

Místo do světa jiného patřící, jinam náležící, přesto úžasné.

Bez možnosti zpět se vrátit, zůstat musela zde. V světě nové krásy.

Vyděšenou, nezvyklá vidět věci takhle, malá dívka oslepla.

Sama bez očí vidících, ve světě odlišném, bloudit musela.

Putovat zde, přemýšlet, proč udělala ten bolestný krok vpřed.

Bloudila světem, samotou naplněném, brečící, toužící vrátit se zpět, odkud přišla.

Po čase, který nekonečnou dobou zdál se, zakopla o nerovnou zem.

Upadla, toužila po konci bez bloudění , které údělem jejím stalo se.

O co zakopla, dozvěděla se náhle, když dotyčný pomohl ji stát.

Králík, bez srsti, vzrůstu vysokého, zapoměl svá primitivní hrábě, nechal na zemi je stát.

Čas

23. dubna 2012 v 15:07 | Ameli |  Slátaniny, aneb čistě smyšleno
Být sám, k dispozici neomezený čas mít.
Bojem život je, těžkým, krvavým, rány sázícím, oslabujícím, halícím do stavů blažených.
Nutíce myslet na špatné, nevěříce v dobré to, co stalo se.
Roky míjí se, jako svíce dohořívající.
Vše se točí, ve víru nezastavujícím, jízdu zmatenou.
Nekonečnost bytí, žehnáním je, prokletím.
Duše minulost pamatující si, šťastnou je, či nešťastnou.
Vzpomínky pronásledující, každý krok na cestě.
Deníky popsané, staletími okoralé, rozpadající se na prach.
S prachem vzpomínky hezké mizí, jen špatné sojí po boku našem.
Bloudící světy, se šancí žádnou, stopu zanechat.
Neviditelností obdařen, skryt ve světle, které schová tvář, šmouhu dělající z nás.
Nekonečnost čínností obdařená, vykonanou beze jména.
Krev, krve, nezaznamenána, končící prachem, pod zemí tlející.
Bez vzpomínky jediné, na cokoliv, co dáno bylo nám, bez vzpomínky na původ náš sám.
Mizící v dáli, mihnoucí se v čase, který jako knot svíce, stejně hořel dlouho.

Černo

23. dubna 2012 v 14:43 | Ameli |  Výkecky
Nebe rozestoupilo se,
Tma navštívila nás.
K vidění černá barva pouze byla.
Konec všeho,
až moc rychle přiblížil se.
Čas odepřen našemu bytí byl.
Vše ztraceno,
po sekundě,
běhením níž,
světlo zhaslo
a jen temnota zbyla nám.
V temném světě,
žít se nedá.
Život potřebuje slunce,
světlo.
Potřebuje to k přežití.
Bez slunce život není,
vše se změní,
život zanikne.

První zvadlou byla květina,
tím vše to začíná,
cesta smrti blížící se.
Barevný motýl k zemi pad,
byla ho škoda snad,
stal se dalším poraženým.
Pak nabralo to spád,
rychlý jako rozednění.
Ze země stal se,
potopený vrak.
Ležící nad ně moře,
jen s mrtvolami.
Tlejícími,
halíce se ve tmě.
Vesmírem putující,
na černé kouli,
bez světla.

Stín

22. dubna 2012 v 18:03 | Ameli |  Výkecky
Zapomenutá,
zmatená,
osamělá,
ztracená,
ve světě svém vlastním.

Opilá,
zdrcená,
přihrbená,
popletená,
čekající na stín.

Temný,
sladký,
chladný,
vratký,
obyčejný stín.

Stín, který by mou hlavu skryl,
pod roušku tmavou,
halící mě do svých křídel.

Křídla

20. dubna 2012 v 2:14 | Ameli |  Výkecky
Vyčerpaná,
položená na lopatkách.
Zpívající píseň bláznů.
Toužící po snech,
které se objedou bez probuzení,
jako by existoval pouze
a jen, svět snění.
Touha mít křídla,
pominula.
Je někde v dáli,
spolu s dalšími,
těmi, které pro mě byly,
významnou částí.
Být motýlem,
tím krásným tvorem.
Bylo nádherné dětské snění.
Touha být krásnou,
lítat si do setmění,
byla velice vzácnou.