Nedomyšleno

10. dubna 2012 v 23:30 | Ameli |  Slátaniny, aneb čistě smyšleno


Tak sem přidávám mou první smyšleninu o kterou jsem se kdy pokoušela. Omlouvám se za chyby a za případnou nudnost.



Začalo se stmívat. Zastavila jsem se, přitáhla plášť blíž k tělu, zakryla si obličej a pořádně se rozhlédla. ,,Byla by pech kdyby mě někdo sledoval" říkala jsem si. Dalo mi spoustu námahy nepozorovaně se vytratit. Měsíce jsem to plánovala. ,,Musím ho najít" jen tato myšlenka mi zněla v hlavě, na nic jiného jsem nebyla schopná myslet.

Byl to příšerný rok. Byla jsem vězněm ve svém vlastním domě. Jednou uděláte chybu a nikdy vám to neodpustí. Cítila jsem se tak ztracená, bylo to jako kdyby mi vyrvali duši z těla. Chtěla jsem tu chybu udělat znovu, ublížit tím ostatním stokrát víc, jen mít tu možnost. V momentě kdy mě napadla tato myšlenka, mi došlo jak moc se vše změnilo, jak moc jsem se já změnila, jak moc bezcitný tvor se ze mě stal. A o to víc se mi vše zdálo jako dobrý nápad....

Byl pozdní večer, už týdny jsem o tom přemýšlela a snažila se vymyslet jak to udělat. Jak mám proboha odejít aniž by mě někdo zastavil?! Proč mě tu musí věznit? A jak to mám změnit? Chtěla jsem se odtud dostat za každou cenu. Jenomže mě vždy někdo hlídal. Je to nevýhoda žít mezi bytostmi s nadlidskou mocí. Jste pak jediní kdo podléhá něčí vlivu.

Kdysi jsem milovala jednoho muže, byl krásný, okouzlující a uchvátil mě jako žádný do té chvíle. Bylo mi 18 tudíž jsem byla blbá, nechala se přemluvit, ne tedy že by bylo přemlouvání nutné, utekla jsem s ním a vzala si ho. Myslela jsem že jsem šťastná, bohužel jsem byla jen bláznivě zamilovaná jak se to u mladých dívek stává. Po měsíci manželství jsem začala zjišťovat kdo vlastně můj mladý krásný muž je.

Když jsem byla malá máma mi říkávala ,,Elison jestli budeš takhle zbrklá, špatně skončíš." Bývala jsem neposedná, vrhala se do nebezpečí, nikdy jsem nerozmýšlela dopředu co udělám. To byla podstata mé povahy. Až po vstupu do manželství jsem začala dělat vše s rozmyslem, což se stalo mou jedinou spásou. Vyrůstala jsem v Georgetownu v Texasu. Bylo to velké město se spoustou exostických botanických zahrad a architektonických památek. Pamatuji si že vždy když jsem chodila ulicemi, našla jsem něco nového, něco co mě přikovalo na místě a donutilo chvíli stát a dívat se. Bylo tam hezky, bylo tam teplo, lidé byli milí. Samozřejmě jako malá jsem neregistrovala jak si moje město stojí v žebříčku co se týče kriminality a že co chvíli někoho zavraždí, nebo se někdo předávkuje drogami. Boužel takto chodí všude na světě.

Moje máma byla skvělá, pamatuji si že jsem ji z celého srdce milovala. Bylo mi za těžko jí ubližovat, ale vzhledem k mé povaze to jinak nešlo. Neustále mě tahala z průšvihů a já ikdyž jsem se nerada dívala na její smutný výraz, nemohla jsem si pomoci a vyváděla jsem dál. Jak moc mi jen chybí, je to šílená představa vědět že ji už nikdy neuvidím. Byla to učitelka v mateřské školce, tudíž jsme penězi zrovna neoplývali, ale máma byla žena která dokázala vystačit i s málem a já měla co bylo potřeba aniž bych strádala.

O otci jsem od mamky nikdy neslyšela. Vím jen že odešel, když se dozvěděl že je máma těhotná. Pro jistotu se odstěhoval hodně daleko a já ho nikdy nepoznala. Od babičky a dědečka jsem se dozvěděla, že to byl dobrý člověk, který jen nebyl připravený se usadit a až dospěl nejspíš mu bylo blbé se vrátit. Mě však vždy mrzelo že se o mně ničím nezajímal.

Mamka se z toho nikdy nevzpamatovala a zůstala sama. Myslím že mužům přestala důvěřovat a nechtěla riskovat další zklamání. A tak jsme spolu žily, ona a já a bylo to příjemné dětství. Čím více jsem rostla tím více jsme byly kamarádkami. Vždy jsem mamce věřila a svěřovala se jí s tím co se mi stalo, dyž mě Olivia pomlouvala, když se mi líbil nějaký kluk. Nakupovaly jsme spolu a navzájem si pomáhaly. Bylo pro mě těžké ji opustit navždy a zlomit jí tak srdce tak jako můj otec.

To vše vysvětluji, aby jste věděli kdo jsem byla dřív. Že jsem vždy nebyla tak špatná, ikdyž jsem nebyla nejlepší dcerou když mě máma tahávala z průšvihů, myslím že jsem byla vcelku dobrý člověk. Pomáhala jsem babičce a dědečkovi když potřebovali. Ve škole jsem doučovala ty co to potřebovali. No to sice bylo předtím než se ze mě stala roztleskávačka, ale i to se snad počítá. Což mě přivádí k mému studiu. Základní škola proběhla tak rychle, už si na ni ani nepamatuji. Na střední, když jsem přišla na střední byla jsem jedním z těch typických outsiderů. Nebyla jsem bohatá a hodně jse se učila. Bývala jsem strašná angažovala jsem se kde jsem mohla. Prostě šprt od pohledu a ty moje rovnátka, bože já měla ránu. No byl to děs.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama