Noční děsy

10. dubna 2012 v 23:33 | Ameli |  Slátaniny, aneb čistě smyšleno

Když připlíží se temná noc a den se schýlí ke konci.
Pro některé z nás však právě tato část dne, je tou která nám dá světlo, vlije do žil krev a donutí nás bdít.
V okamžiku kdy slunce zapadne za horizont, stovky bytostí výjdou do tmy, jako by jejich rozbřesk v tom okamžiku nastal.
Smrtelníci bát by se měli a domy své zabezpečit jak je nejlépe mohou, protože tyto bytosti, ač nádherné jsou slitování neznají.

Jsou to stvůry z temnot, těch nejhlubších pekel. Nestačí jim vysát život váš, vezmou si ho tak, aby pro vás smrt co největším utrpením stala se.
Nezabijí jen vás, ale kousek po kousku zabijí vám vše co drahým pro vás je, když myslíte si pak že přestalo je bavit to, nic vám sic nezbylo, pouze život váš vám zůstal, smíříte se s osudem a budete chtít jít dál, oni příjdou v ten čas a dokonají své dokonalé dílo, po vás zbude jen pouho pouhý prach.

Říkáte si co za krutá stvoření to může být. Opravdu jsou krutá, to vše vám došlo skvěle.
Jméno jejich neznámo je stále, nejspíš žádného nemají.
Tito tvorové, děti noci, jsou jako andělé pomsty.
Nevím sice co mstí, však rody celé vyhladí.
Trpěliví jsou a tvrdě si za svým jdou, bez slitování, bez kouska citu, bez výčitek..

1.
Jsou to velice temná stvoření. Poznal jsem je náhodou, zcela znenadání a sám doposud dokáži sotva uvěřit že je něco takového možné.
Svět je zvláštním místem.
Dříve mi připadal nudným.
V dobách kdy jsem nevěděl nic o temnotě, magii, byl pro mě svět až nesnesitelným.
Říkával jsem si pouze ,,Proč?".

Pak jednoho soumraku, při cestě domů z práce, potkal jsem ženu.
Vypadala jako anděl.
Byla bledá, jako kdyby z její kůže vycházela mírná záře.
Avšak její oči, v barvě temně fialové byly něco zcela neobvyklého.
Jak někdo může mít takové oči?!

Vůbec jsem tomu nerozuměl.
Svou cestou jsem šel a jen tak znenadání se přede mnou vynořila.
Její krása přikovala mě na místě.
Nevěděl jsem jak se dýchá.
V tu chvíli jsem nedokázal myslet na nic, pouze jsem zíral.

Stál jsem tam jako hlupák, s pusou dokořán a vyvalenýma očima.
Připadalo mi to jako věčnost.
Došla blíže ke mně.
Odtrhla pohled od nebe a zadívala se na mě zvláštním pohledem.
Ten pohled byl chladný, znuděný, přesto byl tím nejhezčím co jsem kdy viděl.

Zastavila se na dva kroky u mě.
Zadívala se na mě.
Pootevřela ústa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama